První polovina článku se věnuje technickému a vědeckému pokroku poslední doby, druhá polovina ale poukazuje na pomalou transformaci společnosti, již nevidíme díky tomu, že v ní každý den žijeme. To autor ukazuje na metafoře „sousedovic prasete".

„Soused má prase. Vidí ho každý den a připadá mu pořád stejné. Já ho vidím jednou za měsíc a připadá mi, že strašně roste. Efekt sousedovic prasete funguje i na celých společnostech. Připadá nám, že je všechno jako včera, ale postupně se suneme do stavu, na který se za dvě generace budou dívat naši vnukové a říkat „vy jste neviděli, že…?". Neviděli," píše autor Tomáš Fürst.

Poukazuje na to, že „duch doby jde s progresivisty", kterými byli ve třicátých letech v Německu nacisté, kdy odklon od tohoto společenského směru byl, považován za "nemoderní, trapný, společensky nepřijatelný". V padesátých letech, podle slov autora, to samé platilo o komunistech, kteří v této době rovněž byli zosobněním pokroku.

„Dnes je taky progresivní být progresivní. Podporujeme LBGT, vítáme chlapce ze severní Afriky, posmíváme se Polákům a Maďarům, zavádíme inkluzi a třetí pohlaví, mažeme kříže už i z jogurtů, přepisujeme hymny, odstraňujeme sochy, bojíme se ruských trollů, odstraňujeme face news z Fakebooku (nebo naopak?), křičíme MeeToo. Co bylo včera extrémismem je dnes main-stream a progresivisté žádají víc, aby zůstali progresivní. Duch doby zvolna přestává být kompatibilní s rozumem," říká článek.

Autor poukazuje na fakt, že „méně progresivní většina", která to celé financuje, se vůči „samozvané pokrokové elitě" s nedůvěrou a nenávistí vymezuje. Zmiňuje slova bývalého prezidenta USA  Obamy o tom, že tito lidé stojí na „špatné straně dějin".

Doba patří progresivistům, je ale otázkou, kam s nimi jako společnost dojdeme, říká autor.

„Za pár let se budeme zase divit, co tehdy znamenalo být progresivní," uzavírá Fürst.