Důvodem se staly epatážní scény a zejména ty, kde Ježíš znásilňuje muslimku. Ačkoli téma, jehož se provokativní režisér dotýká, je velmi aktuální, až palčivé. Jde o migrační krizi v Evropě a teroristických útocích.

Zajímavé je, že Česká republika není první zemí, kde tahle hra naráží na negativní ohlasy. Dříve tato inscenace vyvolala kritiku v rakouských médiích kvůli krutosti a absenci estetiky (v novinách Der Standard a Rakouské agentuře tisku).

Za dnešních podmínek velkého přílivu obyvatelstva z muslimského světa do zemí, kde je vyznáváno křesťanství, bude divadelní hra s výše zmíněnou scénou „na pokraji faulu" sotva přispívat odstranění i bez toho citelného napětí ve společnosti.

Náměstek primátora Brna Petr Hladík se obrátil na vedení Národního divadla Brna s prosbou zvážení možnosti změny představení a také zveřejnil patřičný dopis na svém Facebooku. Přitom úředník nepopírá fakt, že tvorba je ve své přírodě svobodná a umělec je svobodný ve svém vyjádření (umění).

Kvůli takovým inscenacím se však časem mnohé tradiční představy o tom, jak se mají chápat klasická témata, mohou podrobit přezkoumání.

Vzniká obava: jestli nebudou mít takové novátorské projekty za následek neúctu k samé osobě Ježíše?

Ovšem umění se rozvíjí a vliv času je nevyhnutelný. A obrácení se k tématu Mesiáše — přitažlivému a složitému zároveň — je vždy rizikem přivolání kritiky na svoji osobu.

V roce 1970 Andrew Lloyd Webber a Tim Rice složili rockovou operu Jesus Christ Superstar, ohledně které dosud neutichávají debaty. A to i při tom, že autoři celkem následovali texty evangelia. Svou troškou do mlýna přispěli k vyložení určitých momentů biblické historie a jinak položili důrazy, když dali hlavní místo ne Ježíšovi, ale Jidášovi. Nicméně Webber a Rice při všem svém novátorství byli daleko od toho, aby překročili hranice etiky při vyložení obrazu Ježíše.

V roce 1988 Martin Scorsese natočil film „Poslední pokušení Krista"(podle románu Nikose Kazantzakise „Poslední pokušení"). Ne všichni kritici dokázali souhlasit s přístupem autorů, kteří za základ námětu vzali zkoumání dvojité přírody Ježíše (Boha a člověka).

Lze se různě stavět k tomuto filmu, který nebyl zfilmováním Evangelia, ale nelze obviňovat autory ze zkreslení podstaty Ježíše, která je zachycená ve svatých textech. Navzdory tomu, že tvůrci filmu se opírali většinou o výmysly, neztratili hlavní smysl svatých textů: Ježíš pochopil předurčení, přijal hříchy lidí a umřel za rod lidský.

Tehdy nelibost kritiků vyvolala scéna, kde Ježíš pozoruje, jak hříšnice Marie Magdalena přijímá klienty. Debaty o tom, kým ve skutečnosti byla tato žena — hříšnicí nebo světicí — dosud neumlkávají. Ale v jakémkoliv případě kvalifikovat tuto scénu jako šokující obsah je přece jen problematické. Samý obraz hlavního hrdiny ve filmu, ať i představený netradičně, neláme představy současného křesťana.

Ale když vezmeme vyložení obrazu Ježíše chorvatským režisérem, vzniká otázka, jestli se neporušují neviditelné hranice mezi svobodou umělecké tvorby a povoleným s hlediska etiky.

A nebudou-li mít tak výrazné inscenace opačný efekt? Rizika podnícení konfliktu na etnickém nebo náboženském základě i bez toho jsou dnes velmi vysoká.

Taková umělecká tvorba může urazit lidi obou náboženství, a také, jak je navíc vidět z komentářů k Hladíkovu příspěvku, i nevěřící.