Fallúdža, irácké město v provincii Anbár, proslula jako místo nejkrvavějších střetů mezi americkými okupačními silami a místními povstalci po svržení režimu Saddáma Husajna. Jednalo se o nejkrvavější bitvu v Iráku před příchodem Islámského státu, která se odehrála v roce 2004. Asi 90 % města bylo zničeno nebo vážně poškozeno. Svou stopu zde zanechaly i „Kulky z Brna". Tak zní název písně, která oslavuje irácké povstalce.

„Vystřelily kulky z „brna" a minomet vypálil, povstaly Mósul a Dijála a lid Anbáru," stojí v písni, kterou cituje Tomáš Raděj ve své knize Irácké povstání v letech 2003 — 2009. „Brnu" v Iráku říkají střelným zbraním ze Zbrojovky Brno. Po kalašnikovu patří mezi nejcennější a nejspolehlivější zbraně v Iráku. S brnem se nechal fotit Saddám a zbraně se dodnes dědí z otce na syna. Puška je natolik spolehlivá, že z ní 24. březnu 2003 irácký rolník údajně sestřelil americký vrtulník Apache. Jak říká jedno rčení, „Rolník, který zbohatne, si pořídí novou ženu nebo brno."

Česko má bohatou historii exportu zbraní do regionu. Československé zbraně pomohly Izraeli v letech 1948 — 1949 obhájit svou existenci. O šest let později byly zbraně použity hlavně proti Tel Avivu, když při jednáních Moskvy a Káhiry Československo v roce 1955 dodalo zbraně do Egypta, čímž zásadně narušilo dosavadní rovnováhu sil mezi východním a západním blokem na Blízkém východě.

Na rozdíl od Sovětského svazu však Praha vždy vyžadovala, aby za zbraně příslušná země platila. Pokud to z politických důvodů nešlo, tak Československo chtělo, aby SSSR, „výpadek" uhradil, píší Petr Zídek a Karel Sieber ve své knize Československo a Blízký východ v letech 1948 — 1989. Alespoň Ministerstvo průmyslu a obchodu o to usilovalo. Zbraně se ale vyvážely i přes tajné služby a významnou roli přitom hrálo mezinárodní oddělení ÚV KSČ, kterou řídil Vasil Biľak, signatář zvacího dopisu. I dnes Česká republika aktivně exportuje zbraně a vojenský materiál. Za rok 2016 export dosáhl rekordních 18,2 miliardy korun, z toho nejvíce šlo do Iráku.

Nejsou to však pouze zbraně, které Česko na Blízkém východě proslavilo. Arabové si zamilovali sýr akawi, který vyrábí česká Madeta. Recepturu tohoto sýru do Československa přivezl libanonský podnikatel Amis Tabbara v roce 1959. Na pouštním Blízkém východě nešlo vyprodukovat dostatečné množství mléka, aby byla uspokojena poptávka. Tak to Tabbara zkusil v Řípci a Sedlčanech. Teď Madeta nemá v regionu konkurenci.

Mezi hlavní destinace patří Libanon, Saudská Arábie, Spojené Arabské Emiráty, Katar nebo Kuvajt. Zákazníci si potrpí na kvalitě a požadují, aby sýry byly ručně vyráběné. Akawi se balí do slaného nálevu, čímž se konzervuje. Před použitím ho 24 hodin odsolují, a buď ho namažou marmeládou a zkonzumují, nebo ho využijí na výrobu moučníku kenafeh, což je oblíbený dezert z těstovin plněných sýrem, pistáciovým ořechem a medem.

„Značka CZ je na arabském trhu puncem nepřekonatelné kvality a logo Madeta je ta nejvyšší liga," cituje portál Businessinfo Jana Teplého, ředitel obchodu, marketingu a nákupu jihočeské společnosti.

Strategickým českým partnerem však zůstává Izrael. Česká republika byla jednou z mála zemí v EU, která v zimě 2008-2009 podpořila operaci Lité olovo. Podobně i v roce 2014 během operace Ochranné ostří české Ministerstvo zahraničí prohlásilo, že „respektuje právo Izraele na přiměřenou sebeobranu". Přitom za své „proizraelské" a údajně „protiislámské" výroky se prezident Zeman již stal terčem kritiky mezi aktivisty na Blízkém východě. Obchod však nadále pokračuje.