Události roku 1989 se pro postkomunistické Česko staly ztělesněním hodnot svobody, důstojnosti a národní nezávislosti, které se spojovali občany bez ohledu na politické preference. O to překvapivější bylo jmenování bývalého zaměstnance SNB, který se aktivně podílel na potlačení demonstrací v roce 1989, na funkci předsedy GIBS.

Ondráček tvrdil, že demonstranti měli zbraně, což jde v rozporu s obecně uznávaným výkladem událostí. Předseda KSČM Vojtěch Filip, který se snažil svého stranického kolegu obhájit, řekl, že nevidí nic špatného na bití a zatýkání demonstrantů v roce 1989, protože policie zajišťovala bezpečnost, ačkoli se vždy předpokládalo, že policejní zásah byl snahou zachránit režim a potlačováním svobody lidí vyjádřit své politické názory.

Před několika lety byla podobná tvrzení jen ztěžka představitelná. Pokud někdo nesouhlasil se všeobecně uznávaným výkladem události, mlčel nebo neměl možnost veřejně projevit svůj názor. Zdá se, že v české společnosti došlo ke změnám a události roku 1989 již nevypadají jako nedotknutelné téma.

Někteří analytici již začali mluvit o pokusu komunistů přepsat historii. Samozřejmě, to všechno nemohlo nezpůsobit pobouření ve společnosti a protesty se daly očekávat. Ale otázka spočívá v tom, zda protestující, kteří zaplnili Václavské náměstí 5. března, představovali celou českou společnost nebo jen nějakou její část? Politický konsultant a bývalý poradce prezidenta Václava Klause poskytl Sputniku komentář.

Svědčí jmenování do funkce předsedy GIBS člověka s minulosti jako u pana Ondráčka o tom, že v české společnosti došlo v posledních letech ke změnám?

Myslím, že ano, i když o tom svědčí víc reakce na jeho zvolení, než zvolení samo. V naší společnosti ke změnám došlo hlavně v tom, že zákonodárci hrají účelovou hru. Napřed jej zvolili, někteří přímo a někteří nepřímo tím, že při jeho volbě nehlasovali vůbec. A pak najednou se jeho zvolení stalo otázkou dne a Ondráček se stal předmětem útoků poslanců, dokonce včetně těch, kteří jeho zvolení umožnili.

Změnou je i to, jak se media vypořádávají s jinými tématy. Například útoky na prezidenta vedou často ti, kteří odsuzovali podobnou mediální „honitbu" na prezidenta Klause. Kritika prezidenta je legitimní, její organizovanost a pokrytectví legitimní není. Máme, v našem státě, jako každá dnešní standardní demokracie, rozdělenou moc mezi tři pilíře: moc výkonnou, moc zákonodárnou a moc soudní. První dvě odvozují svou legitimitu od svobodných a tajných voleb, nebo, v případě soudní moci, od jmenování a schválení prvními dvěma. A všechny jsou kritizovatelné. Je zde ale ještě jedna moc, nevolená a neschvalovaná ani voliči, ani jejich zástupci. A tou čtvrtou mocí, často silnější než první tři, jsou nikomu neodpovědná média. A ta jsou nekritizovatelná, každá kritika je okamžitě označena za „útok na svobodu slova". Což je pikantní hlavně proto, že svoboda slova v našich podmínkách je svobodou jednoho názoru a média nechtějí informovat, ale čtenáře, posluchače či diváka v duchu toho názoru vychovávat. I v tom je změna. Krátce po listopadu nebyla média tak uniformní, dnes se vracíme k době před listopadem.

Po dlouhá léta v české společnosti existoval konsenzus o událostech roku 1989. Jsou podle vás opodstatněna obvinění komunistů z pokusu „přepsat historii"?

Komunisté vyjadřují své názory, sice s nimi v drtivé většině případů nesouhlasím, ale pokud chci být demokratem, musím jejich právo na vlastní názory respektovat. A to, respekt k odlišnému názoru, je další věc, která u nás pomalu mizí. Ostatně konkrétně k Listopadu 1989 příliš velký posun komunistů nevidím. Vzdali se své „vedoucí úlohy", zvolili prvního polistopadového prezidenta Václava Havla a podpořili první a nejdůležitější ústavní změny. Nikdy se však nezavázali k tomu, že přestanou být komunisty. <…> Že jsou i po tolika letech stále stejně silní, dokonce jejich popularita neklesá, ale spíše roste, není podle mého názoru ani tak jejich zásluhou, nebo rostoucí popularitou komunismu jako takového, ale je výsledkem chyb polistopadových vlád a našich politických stran. Ty nedokázaly komunistům čelit vlastní demokratickou politikou, vzdaly se vlastních ideových principů a zásad a snaží se všechny protlačit na dominantní pozici jakési „středové" bezpohlavní nepolitické společnosti. Nic takového ale neexistuje, kromě světa našich médií. Tím jim otevřely prostor, kterého komunisté využívají.

Jistě se mezi nimi najdou ti, kdo „přepisují historii". Ty najdeme na všech stranách, jsou zde dodnes ti, kteří by chtěli přepsat i staletí vzdálenou českou historii. Komunisté překládají svůj výklad historie, silně ovlivněný jejich ideologií, což je rovněž něco, co dělají, nebo by chtěli dělat všichni ostatní — jen s tím rozdílem, že vlastní ideologii již nemají.

Podle vás protesty, které se konaly 5. března, mají celonárodní charakter nebo jsou to protesty jen některé vrstvy společnosti?

Žádný náš protest v posledních letech nebyl celonárodní, celospolečenský. Naše společnost je polarizovaná jako nikdy před tím. Některé otázky sice získají větší podporu, ale nikdy ne rozhodující. Dokazují to i prezidentské volby. Mediální „hon na Zemana", nejbrutálnější politický a mediální nátlak viděný u nás za posledních třicet let, nepomohl, prezident byl znovu zvolen.

Demonstrantům se podařilo dosáhnout svého cíle — Ondráček rezignoval. Podlehne premiér Babiš nátlaku ze strany protestujících a odmítne spolupráci s komunisty?

Ondráček rezignoval. Jeho rezignace neznamená v kontextu parlamentní politiky žádnou zásadní změnu. Premiér Babiš nemusí odmítat spolupráci s komunisty, prostě ji nikdy otevřeně nepřizná. A může vládnout s jejich nevyhlášenou a tichou podporou. I to má u nás precedent, stejně tak vládl před lety Jiří Paroubek, který zcela bezostyšně válcoval své koaliční partnery a co chtěl a co vyhovovalo levici, prohlasoval pomocí komunistických hlasů.

Nátlak ze strany protestujících není namířen jen proti Babišovi, nebo jen proti Ondráčkovi. Má dlouhodobější cíle, především má umožnit návrat k moci těch, kdo svou politickou naivitou a svými chybami přivedli tuto zemi do politického marastu, který zde máme dnes.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce