Tento přírodní fenomén zkoumaly tři vědecké výpravy zorganizované Centrem pro osvojení Arktidy. K vědcům se připojili horolezci a záchranáři. Aby trychtýř prozkoumali, museli se spouštět na jeho dno, vybírat vzorky hornin a měřit parametry vzduchu.

Teplota na Jamalu začala přesahovat normu o 5 stupňů. To je podstatný výkyv pro tundru, kde je obyčejná letní teplota 5 až 10 stupňů. Kvůli podobné anomálii došlo k tání fosilní zledovatělé půdy ležící v hloubce 20 metrů.

Kdy začínají horní vrstvy fosilního ledu tát působením vysokých teplot, uvolňuje se metan obsažený ve fosilních zledovatělých půdách v podobě reliktních plynových hydrátů. Metan se začíná zvedat k povrchu země póry a trhlinami v zemské kůře, dostat se ven mu ale nedovoluje zmrzlá půda.

Působením stlačeného plynu se půda doslova nafukuje. Vzniká obrovská bublina nebo pahorek, který je dobře vidět na pozadí rovinného terénu tundry.

Pak trochu roztálá horní vrstva nevydrží a praskne pod tlakem metanu. Dochází k výbuchu, o čemž svědčí kusy zeminy rozházené kolem trychtýře a dokonce v určité vzdálenosti od něho.

Od okamžiku vzniku záhadného trychtýře uplynuly už více než tři roky. Teď nezbývá po obrovské díře ani stopa. Na jejím místě vzniklo jezero, které je pro tundru zcela obyčejné.