A opravdu to zlato existovalo?

Obvyklá verze mluví o tom, že nacistické Německo v posledních letech války ztratilo vše, co si nakradlo. Proto se říká, že zlato nacistů je pouze mýtem.

Ale ve skutečnosti je známo to, že nacisté se nepřipravovali pouze na porážku, ale s pomocí nakradeného zlata se chystali na pokračování boje i po konci 2. světové války. Právě proto vedoucí kanceláře Adolfa Hitlera Martin Borman označil zlato za nedotknutelné zásoby třetí říše. Podle expertů tyto zásoby ke konci války dosahovaly hodnoty 400-500 miliard dolarů.

Odkud všechno to zlato bylo? V roce 1938 se nacisté zmocnili zlatých zásob Rakouska, Československa a Gdaňska. Později došlo i na zásoby Belgie, Nizozemska, Dánska, Francie a Polska. Historik Alexandr Mosjakin ve své knize Oloupená Evropa uvádí, že pouze z bank sovětské Ukrajiny byly vyvezeny tři vagony zlata. K tomu je třeba přičíst soukromé banky, tisíce zlatnických obchodů, církevní cennosti, kolekce muzeí a nejhrozivější příjmy fašistického Německa, kterými byly šperky a zubní korunky vězňů koncentračních táborů. Pouze Osvětim nacisty obohatila o 8 tun zlata.

Zlato vězňů koncentračních táborů

První jednání nacistů s americkými tajnými službami proběhla v roce 1943 v Bernu. Schůzka prý skončila „remízou", ale je možné, že právě tehdy nacisté našli způsob, jak mohli později vyvést zlato z Evropy.

Situace se vyostřila v roce 1944. Na podzim z východu na západ vyrazily transportní vlaky naplněné nakradeným zlatem. Například v Budapešti byla vytvořena souprava z 80 vagónů. 38 vagónů bylo naplněno cennostmi vězňů koncentračních táborů. V prosinci vlak vyrazil po trase Veszprém — Fertőd — Vídeň — Salcburk. Vlak však do konce března 1945 stál na hranici s Rakouskem a poté do 11. května bloudil po Rakousku, kdy se v tunelu nedaleko Salcburku dostal do rukou USA. Něco z nákladu Američané vrátili Maďarsku (například Uherskou korunu), zlaté pruty si však ponechali.

38 vagónů s cennostmi vězňů koncentračních táborů si také „přivlastnili" Američané. V roce 1948 generál Mark Clark odmítl návrat vagónů a odkázal se na to, že původ zlata nelze nijak dokázat. Pohodlný postoj, zvláště vezmeme-li v úvahu, že Maďarsko v té době bylo pod vlivem Sovětského svazu. Další osud zlata je neznámý.

Zmizelé vlaky

V rakouských horách nezmizel pouze tento vlak. Vyváželi sem zlato ze sklepů Reichsbanky, tisíce tun zlata a platiny, kilogramy briliantů z Belgie a SSSR.

31. ledna 1945 bylo rozhodnuto o evakuaci zlatých zásob říšské banky. Vlak č. 277 se 24 vagóny zlata vyrazil z Berlína do Obersalzbergu… ale opět zmizel. Na vlakové stanice nedaleko lázní Bad Aussee bylo dopraveno 120 tun zlata Mussoliniho, 100 tun zlata chorvatského diktátora Pavelić, 50 tun platiny kozáckého sboru SS a smaragdy slovenského diktátora Tisa. U jezera Alpsee mizí stopy tří vagónů zlata sovětské Ukrajiny. U města Bad Aussee se zase ztrácí stopy zlata vyvezeného z Rumunska.

Je však známo, že nacista Carlos Fuldner vyvezl do Argentiny 400 milionů dolarů. A 17. srpna 1945 ponorka U-977 do Argentiny přepravila zlato v hodnotě tří miliard dolarů. Po válce však Američané našli pouze pětinu pokladů Německé říše.

Můžou za to bankéři?

A není to jenom léčka, všechny ty vagóny? Nebylo všechno převedeno přes banky? NE! V létě 1944 se nacisté přes švýcarské banky pokusili převést do Argentiny, Peru a Chile 10 miliard dolarů ve zlatě a platině. Ale ukázalo se, že je to technicky nemožné.

Existují verze, že ve zmizení zlata má prsty italská mafie. Historik Gerhard Zauner si myslí, že tomu napomohl vatikánský biskup Alois Hudal, který sympatizoval s nacisty a měl potřebné kontakty s Camorrou (pozn. italská zločinecká organizace), takže mohl pomoci s vyvezením zlata.

V roce 1946 se Britové a spojenci dokonce pokusili prohledat chrámy Vatikánu, ale nepustili je tam. Možná byl do zmizení zlata zapojen i španělský diktátor Franco, jež je jediným diktátorem, který po roce 1945 zůstal u moci. Je všeobecně známo, že brzy po vymyšlení Marshallova plánu ze Španělska do USA jako záloha na půjčky „proudem" teklo zlato značkované Reichbankou.

Hledání zlata

V srpnu 1945 Postupimská konference rozhodla, že zlaté zásoby nacistického Německa musí být rozděleny mezi SSSR, USA, Británii a Francii.

V roce 1946 spojenci vytvořili Trojstrannou komisi na restituce nacistického vlastnictví. Komise fungovala dlouho, ale našla zlato pouze za 60 milionů dolarů. Do roku 1997 se podařilo najít 329 tun zlata.

Je známo, že zlato nacistů bylo uloženo v bankách Turecka, Portugalska a Argentiny, ale bankéři odmítli poskytnutí údajů. V roce 1995 Světový židovský kongres obvinil švýcarské banky z uchovávání zlata nacistického Německa. Po kontrole všech účtů od roku 1934 bylo objeveno zlato nacistů v hodnotě 2,5 miliardy dolarů. V roce 1997 zase švýcarští bankéři museli vyplatit 270 milionů franků Nadačnímu fondu obětem holocaustu.

Zástupci SSSR se komise z nějakého důvodu neúčastnili. V roce 1945 Ministerstvo státní bezpečnosti SSSR zahájilo vlastní vyšetřování. Operace na hledání zlata nacistů dostala název Krest (Kříž), jejím úkolem bylo vyjasnění historie přemisťování nejen zlata Německa, ale i zlata carského Ruska. Po smrti Stalina byla však operace Kříž zastavena.

I Československo získalo část svého zlata zpět. 20. února 1982 přistála na letišti v Curychu letadla z Washingtonu a Londýna, čímž se uzavřela strastiplná pouť československého měnového zlata, které nacisté uloupili. Ve třech letadlech Tu-154 se do trezorů Státní banky československé vrátilo 18 460 kilogramů zlata, jehož hodnota se v té době blížila 250 milionům dolarů.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce.