„Oranžový" bývalý prezident Viktor Juščenko na své stránce na sociální síti uvedl, že ke všem těmto událostem došlo proto, že prý lidé, žijící na Krymu a v Donbasu, příliš slabě pociťují své spojení s ukrajinskou hostorií.

To znamená, že ne proto, že byl násilnou cestou svržen zákonně zvolený prezident — špatný nebo dobrý, ale zákonný. A ne proto, že lidem prostě zavřeli ústa, nazvali je genetickým odpadem a zakázali mluvit rodným jazykem. Ale právě proto, že oni stejně mluví rusky, chodí do ruského kostela, čtou ruské noviny a dívají se na ruskou televizi. Zkrátka, nevzdělaný národ. Slabý článek národní jednoty.

A Viktor Juščenko dokonce vymyslel, jak napravit toto nepříjemné nedorozumění. Podle jeho hlubokého přesvědčení je nutné zabývat se nejen demokratickými přeměnami a eurointegrací, ale hlavně „národním obrozením".

Když vidíme, co se děje na Ukrajině, velmi si přejeme, aby současní vládci nedělali ani jedno ani druhé. Protože není jasné, co jim jde hůře: reformy nebo právě to národní obrození. Díky reformám se země může definitivně vylidnit.

A takové znovuvytváření národního sebeuvědomí může skončit i Haagem. Nesmíme zapomínat, že pan Juščenko osobně stál u zdroje těchto přeměn. Takže on rady nepotřebuje.

Ale nejen „oranžový" bývalý prezident trpí výpadkem historické paměti. První ukrajinský prezident Leonid Kravčuk také vypočítává příčiny událostí za posledních několik let na Ukrajině. A mimochodem se také moc nezatěžuje ověřováním skutečností. Ačkoliv nejspíše v současných učebnicích dějepisu Ukrajiny se právě taková interpretace událostí nachází.

Leonid Kravčuk je přesvědčen, že Kyjev ztratil kontrolu nad Krymem a Donbasem kvůli tomu, že během majdanu se vláda a opozice nedokázaly domluvit. Je přesvědčen, že dialog se neuskutečnil kvůli ambicím konfliktujících stran a přesvědčení vlády, že „síla je na její straně".

Možná, že za sto až sto padesát let taková prohlášení ani nebudou vyvracena. Nyní je příliš mnoho živých svědků těch událostí. A je třeba připomenout zapomnětlivému bývalému prezidentovi, že Viktor Janukovyč možná nebyl vynikajícím politikem, ale ve svou nedotknutelnost také nevěřil. Neodvážil se ani přikázat vojákům „Berkutu", aby rozehnali běsnící dav s kameny a Molotovovými koktejly. Vyjednával s takzvanou opozicí. Souhlasil s jejich podmínkami. A podepsal dohodu. Tu mimochodem podepsali i ručitelé plnění této dohody — ministři zahraničních věcí Německa a Polska. Ale už za 24 hodin tatáž opozice porušila smluvní podmínky a obsadila vládní budovy.

Vzniká dojem, že ukrajinští politici, jak minulí, tak i současní, trpí stejnou ztrátou paměti nebo prostě mají sklerózu. Nebo žijí v paralelní realitě, která nemá nic společného s tím, co se děje v jejich zemi.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce