Zdálo by se, že podobná rétorika východoevropským státům NATO garantuje dodávky nejmodernějších zbraní a vojenské techniky. V době jejich členství v SSSR nebo ve Varšavském bloku se slovo práce a nejnovější zbraně nerozcházelo. A může to dnes být na předních pozicích boje s jedním ze třech hlavních „světových zel" jinak?

Ukazuje se, že může. Například Pobaltské státy mají značné námořní hranice a tradice, více než 13 let jsou členy NATO, na pozadí Baltského loďstva Ruska však vojenské námořní síly Lotyšska, Litvy a Estonska vypadají jako průhledná hejna komárů. Přičemž bojové složení národních vojenských námořních sil je představeno hlavně vetchými a kdysi odepsanými loděmi hlavních partnerů, kterými jsou Velká Británie, Nizozemsko, Norsko a další.

Lesk a bída východního křídla

Nejreprezentativnějším je v pobaltských státech Námořnictvo Lotyšska, které má 18 lodí z 80. let minulého století: minolovky typu Tripartite (společný projekt Francie, Belgie a Nizozemska), strážní čluny typu Storm a hlídkové čluny typu KBV. Nicméně v roce 2011 Lotyšsko získalo první nový strážní katamarán Skrunda. Ve skutečnosti není vybavený zbraněmi, ale k tomu se ještě vrátíme.

Námořnictvo Litvy má jednu malou protiponorkovou loď projektu 1124M, čtyři bývalé dánské hlídkové lodě třídy Flyvefisken, jeden bývalý norský strážní člun třídy Storm (P32 Skalvis), tři hlídkové čluny jiných typů, dvě anglické minolovky (M53 a M54), jednu štábní loď minových sil norské výroby, jednu hydrografickou loď a jeden remorkér. Celkem 12 bojových jednotek, ale podstata bojové pohotovosti není ve množství, ale ve kvalitě. Obnova prochází pomalu.

Ve výzbroji Námořnictva Estonska je pouze šest lodí, ale v Baltském moři hlavní partnery podporují, jak jen mohou. Například v únoru se estonská 58letá podpůrná loď A433 Wambola, která byla dříve německou minolovkou Cuxhaven, zúčastnila námořních cvičení NATO. Přičemž ne jako námořní muzeum, ale pro vyhledávání a likvidaci min potencionálního nepřítele na zadaném území.

Poznamenáme, že hlavní trend námořnictva 21. století, kterým je vyvinutý komplex řízených raketových střel na palubě, se Pobaltských států nedotkl, ani jedna z bojových lodí nemá raketové zbraně. A přesto se námořníci Lotyšska, Litvy a Estonska pravidelně účastní cvičení NATO a provádí úměrná a společná cvičení v úzkém kruhu.

Občas se v malých námořnictvích objevují velké skandály. Loni na podzim na palubě estonské minolovky Sakala objevili velkou dodávku pašovaného alkoholu a cigaret (56 krabic cigaret, asi 1 000 litrů lihovin a 300 litrů vína). A velitel estonského námořnictva, Sten Sepper, rezignoval.

Podmínečně ozbrojené

Podíváme-li se na bojové lodě Pobaltských států blíže, můžeme pozorovat jasné pohrdání širokým spektrem současných hrozeb na moři.

Například britské základní minolovky Hunt se začaly budovat v roce 1980. Námořní veterán má kostru ze sklolaminátu, dva dieselové motory o výkonu 3 800 koňských sil a rychlost 17 uzlů (asi 35 km/h). Výtlak minolovky je 615 tun, délka 60 metrů a šířka 10 metrů. Posádku tvoří 45 námořníků. Výzbroj vypadá skromně: jeden protiletadlový automatický kanón Bofors ráže 40 mm (z doby 2. světové války) a dvě děla ráže 20 mm. Z elektronických zbraní je to navigační radar, systém elektronického boje Matylda a mino vyhledávací hydroakustická stanice typu 193M. A pro ruční vyhledávání min je na minolovce tým potápěčů (kamikadze), který má k dispozici dva autonomní podvodní přístroje pro neutralizaci min (francouzské výroby z 80. let). Pravděpodobně je hlavním úkolem pobaltských domorodců ručně vyčistit plavební koridor od min pro „bílé lidi" NATO.

Neméně zajímavý je i strážní člun typu Storm, tyto čluny byly vyráběny v Norsku na začátku 60. let. Člun má výtlak 100 tun, délku 36 metrů a šířku 6 metrů. Dva dieselové motory o celkovém výkonu 6 000 koňských sil zajišťují rychlost až 32 uzlů (60 km/h). Posádku tvoří 19 lidí. Zejména litevský Storm pod názvem P33 Skalvis (dříve Steil P969) vybudovaný v roce 1967 se dost nadřel v rodném norském námořnictvu, vyřazen byl v roce 2000 a následně ho prodali baltskému spojenci.

Je zajímavé, že v norském námořnictvu měly čluny na palubě protilodní rakety Penguin Mk1 (s infračerveným naváděcím systémem) s dosahem až 20 kilometrů, ale „mladí Evropané" Baltu čluny dostali bez raket. V historické vlasti byl úkolem těchto člunů bleskový raketový útok na lodě protivníka a následný rychlý útěk do norských fjordů. Baltské moře fjordy nemá a raketové komplexy byly demontovány. Stormu ponechali pouze staré automatické dělo ráže 76 mm a dříve zmíněný protiletadlový automatický kanón Bofors ráže 40 mm. Hydroakutistcká stanice a protiponorkové zbraně chyběly od začátku.

Pro pochopení celkového obrazu. K roku 2000 všech 19 člunů Storm vyřadili z bojového složení Námořnictva Norska a sedm z nich (po demontáži raketových zbraní) předali Lotyšsku (3 čluny), Litvě (3 čluny) a Estonsku (1 člun). S dánskými hlídkovými čluny Flyvefisken je to zhruba stejný příběh.

Vzhledem k tomu, že všichni na Západě dávno ví, že „se Rusko připravuje ke konfrontaci s NATO v baltském regionu", opotřebované zbraně krásně zdůrazňují vztah Bruselu k baltským spojencům, jako k „menším bratrům" nebo nevyhnutelným (doprovodným) obětem globálního procesu.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce