Ukrajinský prezident Petro Porošenko včera prohlásil: „Osud nezávislého státu závisí na každém z nás. Ale ručí za něj především naše ozbrojené síly Ukrajiny, národní garda a další ozbrojené složky."

Vlekoucí se občanská válka na Donbasu dovoluje ukrajinským generálům rozmlouvat o získaných bojových zkušenostech. Výcvik ukrajinských jednotek zajišťují instruktoři NATO z Kanady, Dánska, Litvy, Polska a Velké Británie, což dává Kyjevu určité naděje na vstup do aliance. Nicméně ukrajinské ozbrojené síly prakticky nemají vojenské námořnictvo ani vojenské letectvo. Pozemní vojska jsou fakticky určena pouze k potlačování lidových nepokojů.

Čerstvý rating Global Firepower staví ukrajinské ozbrojené síly ve světovém žebříčku na třicáté místo — mezi Švédskem a Myanmar. Ukrajinská armáda se tak stává pouze Západu poslušným sonderkommandem — nic víc.

Vše ale mohlo dopadnout jinak.

Lehce nabyl, lehce pozbyl

Nezávislá Ukrajina měla exkluzivní (až přebytečné) počátečné kapacity pro výstavbu armády. Kyjev po Sovětském svazu zdědil podle různých odhadů 700-980 tisíc vojáků, 6-8 tisíc tanků, do 10 tisíc bojových vozidel, 20 tisíc různých druhů dělostřelectva, přes 1100 vojenských letounů, 400 vrtulníků a 138-350 lodí Černomořského loďstva (pravděpodobně nepřesné údaje někomu vyhovují). V zásadě nebylo ani třeba žádné výstavby — udělej si pořádek v papírech a vel.

Nicméně počet ozbrojených sil nejprve prudce, až pětinásobně, klesl — údajně kvůli zanedbatelným vojenským hrozbám, slabým ekonomickým možnostem země a spolu s tím kvůli Smlouvě o konvečních silách v Evropě. Během první dekády nezávislosti většinu sovětských zbraní prodali do zemí Asie a Afriky.

Přitom je zajímavé, že beze stopy zmizely tisíce kusů vojenské techniky, jež se nedostaly na stránky mezinárodních výkazů. Ukrajina obsadila první pozice v žebříčku světových exportérů zbraní.

K roku 2010 ukrajinská armáda přišla o dvě třetiny tanků, polovinu obrněných vozidel a dělostřeleckých systémů. Kam šly peníze, zůstává nevyřešenou hádankou, ale s posílením národní bezpečnosti příjmy z exportu zbraní nemají co do činění. Mezi lety 1991-2015 Ukrajina získala pouze 75 obrněných vozů, osm obrněných vozidel Spartan a výzbroj pro nedostavenou korvetu projektu 58250.

Současný stav armády a zbrojního průmyslu

Prohlášení ukrajinského vojensko-politického vedení o vytvoření „zcela nové armády" nebyla potvrzena ani jedním vítězstvím. Kyjevské řeči o „obraně Evropy před ruskou agresí" jsou rovněž úsměvné. Je jasné, že „vzdorovat jakémukoliv agresorovi" ukrajinské ozbrojené síly nejsou schopny.

Na jednoho ukrajinského vojáka připadá ročně kolem sedmi tisíc dolarů z obraného rozpočtu — to je velmi málo. Pro srovnání v pobaltských státech to je 80 tisíc, zatímco v Polsku dokonce 90 tisíc ročně.

Tři pokusy o reformu ukrajinských ozbrojených sil předpokládaly plný přechod na profesionální armádu a vytvoření mobilních sil pro možné lokální konflikty. První program byl zahájen v roce 2002. Po třech letech vznikl nový „státní program pro reformu a rozvoj", který skončil v roce 2009 kvůli nedostatku financí. Třetí program reformy ukrajinské armády (před rokem 2017) schválil v září 2013 prezident Viktor Janukovyč. Dokonce i někteří ukrajinští poslanci dnes uznávají, že předešlé dvě dekády výstavby armády zcela zkrachovaly.

Podniky vojensko-průmyslového komplexu nezávislé Ukrajiny nedokázaly ani zahájit bezproblémovou výrobu nábojů pro střelné zbraně, nemluvě ani o složitém vývoji nových zbraní. Dnes ukrajinské armádě chybí munice (jediný muniční závod je v Luhansku) a kyjevské úřady žádají své východoevropské sousedy o munici pro sovětské zbraně.

Výroba zbraní se na Ukrajině pouze imituje (aby se ospravedlnili před západními věřiteli). Problémy s dělostřeleckými systémy, vrtulníky, stíhačkami, systémy protivzdušné obrany a komunikačními systémy nebyly doposud vyřešeny. Jediný letecký podnik Antonov se specializuje pouze na vojenské transportní letouny. Stíhací nebo bitevní letouny nemá, kdo by vytvořil.

Ukrajinská armáda využívá zbraně, jež byly vyvinuty a vyrobeny v Sovětském svazu: 100 % tanků, vojenských transportních (výcvikových) letounů a vrtulníků, 90 % vojenských obrněných vozidel, prakticky všechny střelné a dělostřelecké zbraně. Nový ukrajinský minomet Molot například používá zaměřovač z poloviny minulého století.

Zbývá pouze doufat v pomoc Západu. V roce 2017 administrativa amerického prezidenta Baracka Obamy poskytla ukrajinské armádě 350 milionů dolarů, ze kterých 200 milionů šlo na protidělostřelecké radiolokátory, prostředky průzkumu, zařízení pro rušení spojení, uniformy a obrněná vozidla.

Na prostředky Washingtonu a silami amerického 1. mobilního ženijního praporu se buduje Středisko vojenského námořnictva ve městě Očakiv pro velení mořskými, vzdušnými a pobřežními útvary společně se silami speciálních operací. Jedná se spíše o oporu pro NATO než o objekt ukrajinské armády. Mohla ale Ukrajina zpočátku počítat s důležitější rolí než s plněním funkce nástupního prostoru Severoatlantické aliance na hranici s Ruskem?

Ti, kdo dvakrát přísahal

Ukrajina sháněla vojenské důstojníky pro své ozbrojené síly, kde mohla. Mnohým z nich to zajišťovalo kariérní růst. Například velitel divize protiponorkových plavidel Tichomořského loďstva, kapitán I. třídy Michail Ježel v roce 1993 přestoupil do ukrajinských ozbrojených sil. O tři roky později začal velet vojenskému námořnictvu nezávislé republiky a v roce 2010 se stal ukrajinským ministrem obrany.

Současný ministr obrany Stepan Poltorak ukončil vysoké vojenské velitelské učiliště ministerstva vnitra Sovětského svazu. Základní vojenskou službu v sovětské armádě absolvoval i ukrajinský prezident Petro Porošenko. Mnozí důstojníci ukrajinské armády přísahali na věrnost sovětskému lidu, který se nedělil na Rusy a Ukrajince. Domnívám se, že ti, kdo dvakrát přísahali, jsou velitelé, kteří o ničem nerozhodují. Jiní ale zatím nejsou.

Lajdáckým žákům dějiny nejspíše nepomohou. Přesto ale připomenu, že ve vichru revolučních změn na začátku 20. století „různobarevné" ukrajinské pluky se vůbec nevytvářely pro boj za národní osvobození ukrajinského národa (a nebylo to v souladu s ukrajinizací, kterou prosazovaly německé okupační síly až do podzimu 1918). Revoluce a občanská válka na Ukrajině byly součástí a pokračováním všeruských sociálních procesů. Navíc pouze díky Rusku se Ukrajina ocitla na mapě světa (stejně jako další svazové a později nezávislé republiky).

Zvláštní zmocněnec Spojených států pro Ukrajinu Kurt Volker v červenci prohlásil, že Washington zkoumá možnost dodat Ukrajině bojové zbraně. Pravděpodobně konflikt na Donbasu u hranic s Ruskem vyhovuje jak Spojeným státům, tak i Severoatlantické alianci.

Proč to ale potřebuje ukrajinská armáda? Na Ukrajinu nikdo neútočil. Asi právě kvůli tomu fakt „ruské agrese" představuje pro současný Kyjev symbol víry, kterou je zakázáno popírat.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce