Obdržel jste od Asociace nezávislých médií Krameriovu cenu za internetovou publicistiku. Co na to říkáte?

Mám z toho radost. Čtyřikrát po sobě jsem dostal cenu iDnes od mých čtenářů, kteří mě zvolili blogerem roku serveru iDnes. To je cena, která odráží souznění čtenářů a autora, protože čtenáři podvědomě cítí, že jejich názory jsou v médiích potlačovány a naopak je protěžována homosexualistická, protirodinná, proimigrační klika, která je financována z Bruselu, z tzv. neziskovek, od lidí typu Sorose a podobně. Lidé v naší zemi si dobře pamatují dobu, kdy všechny noviny, radia i televize musely povinně hlásat jeden správný názor. Cítí to jako ohrožení a i to je jeden z důvodů, proč se snaží vyhledávat a podporovat autory, jejichž názory odpovídají jejich vnitřním hodnotám.

Dnes jsou nejsilnější voličskou základnou lidé, kteří si moc dobře pamatují, jak to vypadalo po invazi armád Varšavského paktu, když jsme jako národ selhali a nedokázali si udržet duch rezistence, jako to dokázali třeba Maďaři po sovětské okupaci v roce 1956, nebo Poláci po vojenském převzetí moci v roce 1981. Chybí nám národní duch odboje, který mají v sobě třeba Srbové, Poláci, Řekové nebo Maďaři, kteří se nevzdali ani ve zdánlivě bezvýchodných situacích. My jsme po dubnu 1969 bez odporu opustili všechny pozice, v médiích obzvláště a jak přesně popsal ve verších Karel Kryl, "…národ oněmělý ryl držkou v zemi a tloukli ho oficíři". I proto jsme citlivější na všechny formy propagandy a cenzury, kterou vidíme kolem sebe.

I na serveru, kde publikuji, už bylo pod různými záminkami znemožněno publikovat mnoha autorům. Přesto jsem přesvědčen o tom, že je to jeden z nejsvobodnějších prostorů jak u nás, tak i v okolních zemích. Nevšiml jsem si, že by v Polsku nebo na Slovensku byl podobně otevřený blog s tak vysokou čteností. O tzv. západních zemích ani nemluvím. Nevšiml jsem si ani, že by ve východních zemích jako je Ukrajina, Bělorusko nebo Rusko byl podobně svobodný prostor. Nedokážu si představit, že by můj román o setkání Stalina, Hitlera, Lenina a Masaryka v lednu roku 1913 mohl vyjít třeba v Německu nebo Rusku, tak jako u nás. Ale možná se mýlím.

Krameriova cena, kterou jsem obdržel nikoliv od čtenářů, ale od profesionálů, je zase něco jiného, než ocenění od čtenářů. Je to ocenění za jistou nezávislost, snad originalitu. Na blogu mám výhodu, že nejsem placeným novinářem iDnes a mohu si dovolit subjektivní názory, se kterými redakce nemusí vždy souhlasit. V jednom textu můžu napsat, že Rusy ovládané východní Prusko je zaostalá země, ve druhém naopak vyzvednout věci, které se mi líbí třeba v ruském Tatarstánu. Mám z Krameriovy ceny radost, už proto, že ji obdrželi lidé, kterých si vážím, namátkou pánové Petránek, Vondruška, Motl, Nohavica, Neff, Schneider nebo Tereza Spencerová, pokud bych měl jmenovat jen ty, na které si zrovna vzpomínám.

Co vás podnítilo komentovat dění u nás i v zahraničí? A proč právě v lašském dialektu?

To není nic nového, začínal jsem jako redaktor lokálního rádia Attack v Bytřici nad Olší a v Opavě. Ve večerním vysílání jsme si s kolegy dělali legraci z oficiálních zpráv a s hrůzou jsme zjistili, že lidi věří naprosto všemu, co se ozývá v médiích, ať je to jakákoliv blbost. Byl to šok, v roce 1992 jsme přece jen mysleli, že lidé po dvou letech svobodných médií dokážou odlišit zrno od plev. Tehdy vznikla postava redaktora Větvičky, řešící nejrůznější absurdní situace, která mě od té doby provází všemi kulturními aktivitami. Po letech, když jsem viděl, jaké médium vzniklo v blogu iDnes, jsem se rozhodl, že otestuju, jestli se situace zlepšila a tak Ladislav Větvička začal komentovat dění okolo sebe.

A proč dialekt? Moji kritici a odpůrci psali, že to je kvůli líbivosti. Je to právě naopak. Čtení v jakémkoliv dialektu je složitější a pomalejší než ve spisovném jazyce. Spousta výrazů může být pro lidi z jiných regionů neznámých a může způsobovat nepochopení textu.

Když jsem začal psát svůj blog na jaře 2008, byl to pokus o sdílení fotek z mých cest a možnost reagovat na nesmysly, které jednou za týden přinášela média. Netušil jsem, že po deseti letech budou média přinášet nesmysly a absurdity snad několikrát denně. Psaní v lašském dialektu mělo výhodu, protože jsem mohl zaznamenat názory v jazyce, který jsem slýchal od normálních chlapů okolo sebe, a který bohužel vlivem centralizovaných pražských médií mizí. Dialekt ale mizí všude na světě, nejen u nás.

Říkáte, že v každém Ostravákovi je kus Slováka, Poláka, Prajzáka, Moraváka a možná i kousek Čecha. Znamená to, že Ostraváci mohou lépe pochopit souvislosti, které Pražan nebo Brňan vidí hůř?

No tak to každopádně. Tedy aspoň někteří. Hňup je hňupem stejně, ať už pochází z Ostravy, Prahy nebo Moskvy. Ostraváci mají výhodu toho, že rozumí polsky. Ti, kteří zažili ještě školství osmdesátých let, rozumí rusky. A také slovensky. Možná vám to připadne divné, ale dnešní děti dnes nerozumí slovenštině, lidé žijící padesát kilometrů od polských hranic nerozumí polsky a mladí lidé (do 40 let) dnes neumí azbuku. To je hrozný průšvih. Já jsem ruštinu jako jazyk ve škole nenáviděl, přišla mi odporná, byl to pro nás jazyk okupanta, tak jako jazyk německý. Dnes jsem rád, že rusky umím. Kdo nezná jazyky, je omezený, musí se spoléhat na zglajchšaltovaná média (média vyrovnaná do jedné linie, ze které nikdo nevybočuje — red.), nemůže si ověřit zprávy z druhé strany.

Ostrava má výhodu v tom, že se prakticky za stejnou dobu můžete dostat do Varšavy a Prahy právě tak jako do Vídně, Bratislavy nebo Budapešti. Pochopení souvislostí prospívá i historická zkušenost Ostravska. Kdo z Prahy třeba zná osudy generála Šnejdárka a jeho boj proti polské okupaci Těšínského knížectví? Kdo ví, proč čeští kluci z Prajzke museli bojovat u Stalingradu v uniformách Wehrmachtu a proč mají obyvatelé Kravař německé pasy? Kdo ví, že západní část Ostravy leží ve Slezsku, střední část na Moravě a východní část zase ve Slezsku?

Ale jinak bych obyvatele Ostravy nepřeceňoval. Procento idiotů bude určitě podobné jako kdekoliv jinde. A nejtragičtější situace je mezi mladými lidmi, což je bohužel důsledek zdegenerovaného školství.

Na svém blogu zveřejňujete také příspěvky z Ukrajiny nebo Arménie. Jaký máte vztah k území bývalého Sovětského svazu?

Můžete studovat padesát let historii zemí bývalého sovětského prostoru, a stejně se těžko dají pochopit souvislosti, dokud se nepostavíte na kopec nad soutokem Kamy a Volhy, nepromluvíte s vojáky na linii dotyku v Karabachu, nezjistíte, jak je oproti televizním záběrům maličké Rudé náměstí, jak nekonečné jsou katyňské lesy nebo dokud nezůstanete uvězněn v horských oblastech Kazachstánu.

Měl jsem to štěstí, že jsem se jako manažer a obchodník amerických i českých IT firem dostal do mnoha zemí bývalého bolševického monstra. Osobní zážitek je nedocenitelný. Na chudobě Arménie pochopíte, proč byl rozpad tohoto prostoru geopolitickou katastrofou… To není vzpomínání na bolševický režim, to je vzpomínání na dělbu práce, na kterou vzpomínají místní občané. My tomu říkáme rozpad východních trhů a také to považujeme za ekonomickou katastrofu.

Území bývalého Sovětského svazu je mnohdy zdevastované, města špinavá, domy zanedbané, silnice v tragickém stavu. Ale když zajdete mezi lidi a požádáte o pomoc, tak ji dostanete. Když něco potřebujete, vše je řešitelné. V lidech těchto zemí je obrovská síla.

Jaké zásadní změny jste viděl na Ukrajině, když jste ji nedávno navštívil?

Žádných zásadních změn jsem si nevšiml. Aspoň pro mě ne. Lidi jsou pořád stejně úžasní, silnice pořád stejně rozbité a pohraničníci pořád stejně úplatní. Jenže místní lidi jsou na tom dramaticky hůř než před pěti léty, ekonomika je rozvrácená a země rozkradená. Když jsem se před lety na Majdanu ptal lidí v Kyjevě, co chtějí, tak říkali — chceme do EuroSajuzu, chceme se mít lépe a chceme se zbavit oligarchy. A já se ptal, co bude, když je EuroSajuz nebude chtít, nebudou se mít lépe a jednoho oligarchu vystřídá jiný? Smáli se mi. Dnes už se nesmějí…

Jak vnímáte dnešní postavení Krymu?

Byl jsem na Krymu před deseti lety. Byl to silný zážitek, protože jsem tam jel tři dny autem přes Podkarpatskou Rus a velký kus Ukrajiny. Zatímco na Podkarpatské Rusi, jako na území bývalého Rakouska a pak Československa, byl patrný podnikavý duch a restaurace, ubytování a služby rostly v každé vesničce, po přejetí bývalé hranice za Jasiňou začala poušť ekonomická i morální. Až po hranice Krymu nebylo nic. Ale lautr nic. To bylo nepochopitelné, skoro 1500km bez patrných známek ekonomické aktivity. A pak jsme přejeli hranici Autonomní republiky Krym a vše se změnilo. Ekonomicky prosperující oblast, která žila z turistiky a možná i z ruské vojenské základny v Sevastopolu. Na druhou stranu lidé příliš přívětiví nebyli. Dávali najevo nadřazenost a typickou aroganci, kterou zažívám třeba při návštěvě Moskvy. Ale podobně nadutě se chovají třeba pražští číšníci v porovnání se zbytkem republiky.

Krym, to je složitý problém. Mají lidé, žijící na nějakém území, právo na sebeurčení? Jestli ano, pak jim nemůžeme vyčítat, že si vybrali Rusko. Ale pak bychom se také měli zasadit o to, aby území Karabachu, které je plně obýváno křesťanskými Armény, nebylo v područí muslimského Ázerbájdžánu a připojilo se k Arménii. Ale pak bychom se taky neměli zlobit, že si naši Němci v roce 1919 i 1938 vybrali připojení k Německu, že? A taky se určitě nebudeme zlobit, až si jednou islámská většina na území Braniborska odhlasuje třeba Braniborský Turkistán.

Anebo to vezměme z úhlu pohledu odpůrců připojení Krymu k Rusku. Má nějaký stát právo proti vůli jiného státu přivlastnit si jeho území? Že ne? No tak nejdříve vraťte Kosovo Srbům, Východní Prusko Němcům a Slezsko do svazku zemí Koruny české.

Nedávno jsem četl Dostojevského deníky. Byly tam úvahy, z dnešního pohledu neuvěřitelné.

Dostojevskij v nich uvažuje — parafrázuji: "…říká se, že je naší povinností pomoci bratrským slovanským národům a dostat je z područí Rakouska, Uherska a Turecka. No dobrá, uděláme to rádi, když vidíme, že naši bulharští, srbští, makedonští a černohorští bratři jsou vražděni po desetitisících islamistickými vrahy, když vidíme, jak jsou naši čeští, chorvatští, polští a slovenští bratři germanizováni a maďarizováni. Ale co pak? Nepodlehnou naši slovanští bratři propagandě a svodům anglického kapitálu? Nezapomenou na naše oběti a nepostaví se proti sobě a nakonec proti nám, Bělorusům, Malorusům a Velkorusům?"

Toto napsal Dostojevskij v roce 1876. Netrvalo dlouho, osvobození Bulhaři, Chorvati, Srbové a Černohorci se postavili proti sobě a později i Poláci proti Čechům a Ukrajincům. A to Dostojevskij netušil, že se kapitálu podaří postavit proti sobě i Malorusy a Velkorusy.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce