V USA byly ukončeny zkoušky stíhacího bombardéru F-15E Strike Eagle jako nosiče nové americké korigovatelné letecké jaderné pumy B61-12.

F-15E se stal prvním letounem VLS USA certifikovaným pro použití nové verze známé jaderné pumy. Pak jí budou vyzbrojena i jiná americká letadla včetně F-35.

Představa o „poslední válce“

Tato zpráva vyvolala velký zájem. Zčásti snad i proto, že v představě obyčejného člověka jsou spojeny jaderné zbraně s filmovými záběry doprovázenými dramatickou hudbou. Na obrazovce si prezidenti supervelmocí utírají pot z čela a dávají onen poslední rozkaz, a pak už jen kostra sochy Svobody, padající Eiffelova věž, poušť, která se rozprostírá na miliony kilometrů, atd. Ve skutečnosti je tomu docela jinak. Prostě jsme si zvykli na to, že jadernou munici nesou balistické rakety, nebo v krajním případě strategické bombardéry, ale to není všechno. I když „nemírový“ atom ustoupil v posledních desetiletích do pozadí díky patřičným mezinárodním dohodám a rozvoji vysoko přesných systémů zbraní (o čemž bude řeč dále), neměli bychom zapomínat na to, že důležitou roli hraje i nadále velká skupina taktických jaderných zbraní. Dají se používat nikoliv na strategickou vzdálenost několika tisíc kilometrů, ale na vzdálenost 5 až 1000 kilometrů.

Taktické jaderné zbraně určitě mají dnes USA, Rusko, Čína, Indie a Pákistán.

K jadernému útoku stačí jen tři lidé

Tato třída jaderných zbraní se značně rozšířila v době studené války, kdy je USA postavily proti značné sovětské početní převaze. Jde o dominanci v konvenčních ozbrojených silách – v pěchotě a tankových jednotkách. Právě pomocí obyčejných jaderných pum, raket krátkého doletu s jadernými bojovými hlavicemi a jaderných fugasů (min položených předem ve směrech tankových útoků) se plánovalo zastavit eventuální výpad sovětských tankových divizí k Lamanšskému průlivu, k němuž by došlo nevyhnutně v případě přechodu studené války do „horkého“ stádia. Úspěchy ve vývoji miniaturních jaderných náloží USA umožnily, aby do začátku 60. let už měly ve výzbroji bezzákluzové dělo Davy Crockett na džípech, které zabezpečovalo útok jadernou střelou o síle 20 tun TNT na vzdálenost 2 až 4 kilometry. Podobné dělo, pro jehož obsluhování stačili jen tři lidé, můžeme samozřejmě považovat spíše za exotiku, avšak 155milimetrové dělostřelecké granáty, atomové pumy pro frontové letectvo a jaderné bojové hlavice pro rakety krátkého doletu tvořily součást arzenálu americké armády.

Supervelmoci závodí v miniaturizaci

Rozvoj technologie miniaturizace jaderných náloží umožnil Sovětskému svazu do začátku 60. let „dohonit a v něčem dokonce i předhonit“ (jak se tehdy v sovětské zemi říkávalo) Ameriku. V tomto období začalo atomové přezbrojení sovětských tankových armád rozmístěných v Evropě. Raketové brigády, jimiž byly posíleny všechny tankové armády SSSR ve východní Evropě, měly jadernými údery na vzdálenost 50 až 300 kilometrů prolomit obranu NATO v západním Německu a dále na Západě. Do „uliček“ vzniklých po jaderných úderech měly vstoupit tankové divize přizpůsobené bojovým akcím v podmínkách radioaktivního zamoření a rozvíjet ofenzívu obcházením a potlačením ohnisek odporu. Byly vyvinuty malé taktické atomové pumy, které mohly nést letouny frontového letectva, bombardéry Jak-28 a Su-7B počínaje a konče stíhačkami MiG-21. Nacvičování použití jaderných pum bylo zařazeno do programů přípravy všech bombardovacích a stíhacích jednotek vojensko-leteckých sil SSSR.

Koncem 50. let bylo v SSSR zařazeno do výzbroje první jaderné torpédo, které nesly mj. dokonce i některé ponorky, které se pokusily v roce 1962 prorazit blokádu Kuby v době Karibské krize. Současně se objevily i první atomové nálože na protileteckých raketách systému PVO Moskvy. Použití atomových náloží se plánovalo také v protiraketovém systému A-35 Aldan, jehož projektování začalo v 60. letech.

Přesnost je nyní důležitější

Ukončení studené války a vývoj mohutné nejaderné munice, tedy vysoce přesných zbraní, vedlo k tomu, že se význam taktických jaderných zbraní v USA značně snížil už 80. letech. Nicméně, jak vidíme ze zpráv o F-15E, Američané se jich nevzdali – je v tom jak politický aspekt (jaderná konkurence je ve světě i nadále aktuální), tak i pochopitelná snaha vojáků o včasné doplňování zásob moderními systémy

Rusko má také dostatek projektů v oblasti vysoce přesných zbraní (řízené střely pro raketomety typu Smerč, protitankový raketový komplex Chrizantema a letecké střely X-38 a X-59MK2). Přitom je třeba chápat, že země po Sovětském svazu zdědila snad nejbohatší ve světě jaderný arzenál, i když byl naštěstí značně snížen v 90. a po roce 2000. Takže je zcela logické přání vojáků používat to, co už mají, aniž by  zapomínali na inovace.

Moskva čeká na hrozby

Zvláštnost taktických jaderných zbraní spočívala v tom, že jejich použití po zahájení „velké války“ mohlo být nařízeno nikoliv vojenským velením země, ale na mnohem nižší úrovni – na úrovni velení armád a front. Po rozpadu SSSR v 90. letech bylo přijato rozhodnutí o předání všech jaderných bojových jednotek do zvláštních arzenálů jedné ze správ Ministerstva obrany RF. Dokonce i velení vojenských okruhů nemůže nyní disponovat podobnými zbraněmi – v řadových jednotkách zůstaly jen makety a imitátory. Takto byla vyřešena otázka bezpečnosti. Dokonce bojové hlavice z raket 53T6 systému protiraketové obrany Moskvy byly uskladněny až do začátku zvláště nebezpečného období v mezinárodních vztazích. Alespoň to prohlašovalo kolem roku 2000 ruské vojenské velení.

Jaký je nyní ruský arzenál taktických jaderných zbraní?

Jessica Coxová, ředitelka NATO pro jadernou politiku, ve svém článku pro časopis NATO Review odhadla počet ruských taktických jaderných bojových hlavic na přibližně 1500 až 2000 kusů a poukázala na to, že od roku 2000 Rusko modernizovalo asi 80 % svého jaderného potenciálu. Tento odhad se zdá být realistický. Co do toho patří a jaké nosiče mohou nést taktické jaderné zbraně?

1. Klasické letecké atomové pumy. Mohou je nést víceúčelové letouny frontového letectva typu Su-24, Su-34, Su-30 a dokonce i stíhačky MiG-29 a Su-27.


2. Atomové bojové hlavice mohou nést dokonce i některé vysoce přesné letecké řízené střely, které používají letadla frontového letectva.


3. Atomovými mohou být také granáty velkorážního dělostřelectva, které se stalo nyní samohybným. Podobné granáty mohou používat samohybné houfnice ráže 152 mm a 203mm Piony.


4. Operativně taktické raketové komplexy pozemních vojsk Iskander-M mají možnost použití balistických raket s jadernými bojovými hlavicemi.


5. Zachovává se samozřejmě i možnost vybavení jadernými bojovými hlavicemi protilodních střel, torpéd a leteckých hlubinných pum vojenského námořnictva.


6. Vzdušně-kosmické síly Ruska mohou používat s jadernými bojovými hlavicemi také protiletecké střely komplexů protivzdušné obrany typu S-300, S-400 a S-500.

Krize nebo globální válka?

Jaké je určení podobného druhu jaderných zbraní? Podle ruské koncepce jaderného zadržování zveřejněné 2. června je použití jaderných zbraní Ozbrojenými silami RF možné jen ve čtyřech případech:

1. V případě útoku na území Ruska jadernými nebo jinými zbraněmi hromadného ničení.


2. V případě útoku na Rusko balistickými raketami.


3. V případě útoku na infrastrukturu strategických jaderných sil, který by mohl těmto silám znemožnit odvetný útok.


4. V případě bezprostředního ohrožení existence ruského státu.

Přičemž je třeba chápat, že nejde o náhodnou shodu okolností, nýbrž o mnohastrannou změnu mezinárodní situace. Například v podmínkách vážného zhoršení vztahů mezi jadernými velmocemi s odvoláním velvyslanců nebo s citelným snížením diplomatických zastupitelství, za častých a rozsáhlých provokací.

Avšak dokonce i za takové situace může použití taktických jaderných zbraní místo strategických zabránit přerůstání ostré krize v globální válku. V tomto případě utrpí znepřátelené strany menší škody lokálního rázu a nikoliv rozsáhlou zkázu, k níž přivede použití strategických jaderných zbraní. A to znamená, že existuje šance, že se vyprovokovaná ostrá krize nestane všeobsáhlou. 

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.