Ve svém příspěvku Štefec uvádí, že ve druhé polovině února ho zaujal inzerát na pozici analytika v oblasti obchodu s vojenským materiálem v BIS. Ten byl zveřejněn na portálu Práce.cz.

„CV jsem poslal, motivační dopis nasmolil, dotazník vyplnil, ukázky analytické práce poslal, úctyhodný výpis praxe v oboru analýz vojenských zakázek doložil … ” sdělil s tím, že z jeho strany šlo o „žertík”. 

Podle něj byl zařazen do výběrového řízení a měl čekat na odpověď. Ta však nenásledovala, což znamenalo, že služba o jeho kandidaturu zájem nemá.  

„Samozřejmě jsem se nedivil. Nejen proto, že znám postoj k mé osobě jak ‚bizonů', tak ‚kluků', kteří je za naše peníze pasou na žírných pastvinách státní služby. A vím, že arogance úřadů státní správy u nás dosahuje výšin téměř nadpozemských,” uvedl.

Pozoruhodným ale je, píše Štefec, že výběrové řízení na dotyčnou pozici bylo vůbec vypsáno. Ptá se dále, zda to znamená, že vedení BIS nevěří v účinnost obranného rezortu či vojenských zpravodajců. „No tak to ani náhodou,” dodává. 

Uvádí dále, že současně probíhá v Česku válka mezi zpravodajskými službami, ve které v podstatě jde nikoli o obranyschopnost země, ale o to, zda ta či ona politická skupina (a lidí v pozadí) získá vliv na budoucí vojenské nákupy a hlavně na „směry odklánění příslušného bakšiše z obřího balíku peněz, které hodlá vláda bez ohledu na nadcházející ekonomickou krizi ministerstvu obrany přiklepnout”.  

„BIS je viditelně nesmírně vytížená. Stará se o to, co se má vyučovat na českých školách, identifikuje ‚nevhodné´ poslance či ‚nepohodlné´ organizace, stíhá agenty s kufříky plnými ricinu, případně odhaluje skryté války na ruském kulturním středisku. K tomu ještě kuje pikle proti premiérovi i prezidentovi ČR, hlídá (asi pro Evropské hodnoty) dezinformační weby a stíhá i ‚dohlížení´ rozprodeje majetku Státních hmotných rezerv. Do správných rukou, jak jinak. Je od ní jistě chvályhodné, že si obětavě přibírá k tomu obřímu balíku povinností i dohled nad vojenskými nákupy. Rád bych napsal ‚ve prospěch občanů ČR´. Ale to by tím dohlížitelem nesměli být ‚čučkaři’,” uzavírá Štefec.