Koronavirus: Proč je významné sérum lidí, kteří se uzdravili s covid-19? Jak konkrétně to může pomoci stonajícím s oním „horším průběhem“…

MUDr. František Liška, Ph.D: Sérum lidí, kteří se uzdravili, obsahuje protilátky proti koronaviru, které pacientům s horším průběhem pomohou v boji s infekcí. Tento postup funguje u mnoha infekčních nemocí bez známé léčby, je znám pod názvem „pasivní imunizace“.

V ČSSR se dříve používaly jakési autovakcíny. Lidé byli pod dohledem závodních lékařů. A) Zbylo z této i preventivní praxe něco? B) Kdy se tenkrát používaly autovakcíny a u jakých onemocnění?

Autovakcíny se pořád občas používají u lidí trpících opakovanými nebo chronickými záněty (např. horních cest dýchacích). Je to očkovací látka připravená z bakterií, které osidlují místo zánětu (např. horní cesty dýchací) a které jsou obvykle považovány za neškodné, ale je možné se domnívat, že pokud se nachází na místě zánětu, mohly by případně k němu přispívat. Pokud má někdo mnoho týdnů nebo měsíců v roce pořád rýmu a kašel a nic nepomáhá, a pokud navíc opakovaně lze prokázat přítomnost určité bakterie, lze snad doufat, že očkování touto bakterií může imunitnímu systému pomoci proti ní bojovat. Problém je, že na sliznicích zdravých i zanícených jsou vždy nějaké bakterie. Pokud má nemocný v krku bakterii, která se normálně nachází i v krku zdravých osob, je málo pravděpodobné, že právě tato bakterie je příčinou. Ani zlepšení po autovakcinaci není důkazem – co kdyby se nemocný zlepšil i bez léčby? Na otázku účinnosti autovakcín by mohly odpovědět seriózní klinické studie, je jich však velmi málo a nejsou příliš kvalitní. Např. relativně nová studie polských autorů sice nalezla statisticky významné snížení množství bakterií v horních dýchacích cestách po aplikaci autovakcín, ale vůbec se nezabývala otázkou, zda se pacientům ulevilo.

Lze uvažovat o autovakcínách v případě covid-19?

Autovakcína proti covid-19 by znamenala, že by se ze stěru (např. krku nebo nosohltanu, případně z krve) od nemocného provedla izolace koronaviru (SARS-CoV-2) a z něho připravila očkovací látka (např. po „umrtvení“ teplem). To je úplně stejný postup, jako při přípravě standardní očkovací látky. Standardní očkovací látky mají však výhodu v tom, že mohou být připraveny i mnoha jinými způsoby (např. živé oslabené viry) a že mohou být řádně klinicky vyzkoušeny (tj. je prokázána jejich účinnost a bezpečnost). Navíc v době, kdy už je onemocnění u někoho rozvinuto, nemá nejspíš očkování smysl (jednak je tělo už zaplaveno spoustou virových částic, podávat ještě další – je jako nosit sovy do Atén, jednak, i kdyby snad očkování pomohlo, bylo by to s odstupem dnů až týdnu, a to by už mohlo být pozdě). Smysl má (v případě těžkého průběhu) podávat léky zabraňující množení viru, které účinkují okamžitě.

Jaký je rozdíl mezi očkováním a vakcínou?

Očkování a vakcinace jsou synonyma (slova stejného významu). Oslabený nebo mrtvý virus, bakterie nebo jiný choroboplodný zárodek, nebo část jeho těla až do úrovně jednotlivých specifických molekul (nejčastěji bílkovin nebo složitých cukrů) se vpraví do těla a tím vyvolá imunitní reakci, která neohrozí zdraví očkovaného, ale vede ke vzniku imunitní paměti. Při pozdějším vstupu živého viru, bakterie apod. pak organizmus reaguje mnohem rychleji a zlikviduje infekci v zárodku, bez zjevného onemocnění.

Jak se vám jeví dynamika vývoje covid-19? Hovoříme tu o očekávaných scénářích či jsou zřetelné již nějaké anomálie?

V oblasti epidemiologie jsem spíš laik. Je jisté, že budoucnost je nejistá, tzn., nevíme, zda se šíření covid-19 zcela zastaví, zda bude pokračovat nynějším nepatrným tempem dále nebo zda se znovu vrátí epidemie.

Co tomu všemu říkáte jako genetik?

Na případu covid-19 je dobře vidět pokrok v metodách molekulární genetiky. Dnes, jakmile se objeví nová infekce, a její původce je izolován, je možné v řádu dnů získat jeho kompletní genetickou informaci (např. SARS-CoV-2 obsahuje RNA o délce asi 30 tisíc nukleotidů), načež lze ihned (opět velmi rychle) vyvinout přímý test, který prokazuje přítomnost virové RNA v libovolném biologickém materiálu. Snažil jsem se představit si, jak by podobná epidemie probíhala před sto lety. Možná by se jen lékařských v kruzích diskutovalo, jak je možné, že se tento rok chřipková sezóna tak protáhla až do jara a že byl zaznamenán zvýšený počet těžších onemocnění. Pokud by v našem myšlenkovém experimentu došlo k epidemii přesně v roce 1920, ale s podobnými parametry jako covid-19 dnes, paradoxně by byli všichni nadšeni nízkou úmrtností, ve srovnání s předešlým rokem, kdy při pandemii „španělské“ chřipky v sezóně 1918-1919, zahynuly desítky miliónů lidí.

Lze očekávat nějaká řešení na úrovni genetiky?

Nějaká řešení se již používají – díky genetice máme od počátku epidemie testy založené na přímém průkazu virové RNA. Tyto testy nejsou zcela ideální nebo zázračné, ale oproti sérologickým testům založeným na stanovení protilátek proti koronaviru v séru pacientů je jejich vývoj jednodušší (a tím i vyšší pravděpodobnost spolehlivosti), navíc virová RNA je přítomna u pacienta od začátku infekce, zatímco protilátky se objevují až se zpožděním v řádu dnů až týdnů.

Pro budoucnost probíhá vývoj velmi zajímavých novátorských očkovacích látek, které se snaží využít metod genového inženýrství. Např. lze předpokládat, že když do některých buněk v těle dodáme gen (v podobě DNA nebo RNA) některé z virových bílkovin, imunitní systém bude reagovat lépe (vznikne lepší imunita proti infekci), než pokud jen injikujeme virovou bílkovinu. Ostatně i tu virovou bílkovinu dnes nejčastěji nebudeme vyrábět z infekčního viru. Díky znalosti genetické informace viru je méně pracné, a také bezpečnější, ji vyrobit také metodami genového inženýrství.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.