„Dovolte mi parafrázovat klasický výrok z Haškova Švejka: Tak nám Nejvyšší kontrolní úřad objevil Ameriku, paní Müllerová,“ reagoval na celou tuto situaci v rozhovoru pro Sputnik vojensky analytik podplukovník Ivan Kratochvíl.

Kratochvíl: Současný stav armády v tomto případě potvrzený nálezem NKÚ je pochopitelným důsledkem „péče“ pánů ministrů z KDU-ČSL a dam, které se věnovaly poezii či politikaření, ale z obrany je zajímalo pouze to, co z toho budou mít. Ale ta plejáda nezodpovědně zodpovědný je mnohem širší. V dobách Říma v podstatě vše, co voják potřeboval, si nesl. Když měl hlad, vyplenila se vesnice, která měla tu smůlu, že byla po cestě. Tato praxe vedla k tomu, že obyvatelstvo pak nerozlišovalo, které vojsko je svoje a které nepřátelské. To byl jeden z důvodů, proč se postupně začalo budovat to, čemu se dnes říká logistika. V dnešní době můžeme říct, že na jednoho vojáka v poli potřebujeme 10 vojáků v týlu, kteří ho zabezpečují. Pokud budeme brát ale potřebu zabezpečení takzvaného celého životního cyklu techniky, výstroje a výzbroje, tedy střední, generální opravy, modernizace, skladování, atd., dostaneme se k poměru 1:15. A zde naši novodobí političtí vůdci viděli obrovskou škálu možností, jak přijít k ziskům či provizím. Dokud se armáda takzvaně zeštíhlovala, tedy legálně rozkrádala, jejich takzvaně úsporné kroky nebyly vidět. Zrušily se vojenské opravárenské závody, likvidovaly se armádní a svazkové dílny oprav techniky včetně skladů a materiálů a někdo přicházel k velkým částkám za „neupotřebitelnou“ techniku a materiál. Bylo odkud brát. Tato doba byla charakteristická vlaky naloženými prakticky nejetými Tatrami z nedotknutelných zásob získanými za cenu šrotu a valícími se na východ. Celý tento řízený živelný proces byl postupem času legalizován různými nařízeními, ministerskými a vládními vyhláškami, takže v okamžiku, kdy už bylo potřeba zase techniku a materiál opravovat, tak už ji v armádě neměl kdo, kde a čím opravit.

A kam všichni tito odborníci zmizeli?

Ti, co to uměli, v té době například místo opravy radiolokátorů už vyráběli deštníky. A ten, kdo se rozhodl vojenskou techniku opravovat, potřeboval kromě nákladů také produkovat zisk. Ceny vzrostly. Aby se zabránilo dalšímu rozkrádání ve státní správě, zavedla se výběrová řízení, která proces oprav a modernizace výrazně zkomplikovala, zpomalila a prodražila. Ovšem jezdit se musí. Řešení je evidentní. Kanibalizace. To se prostě jeden kus techniky začne rozebírat, aby ostatní mohly fungovat. Že pak takový kus je nepojízdný 3,5 roku? Je to smutné, ale jsem přesvědčen, že by se našel i kus s delší dobou vybrakovanosti. Pokud se někdo z odpovědných funkcionářů snažil tento neblahý stav řešit zpětným zavedením opraven, skladů a opravárenských závodů, byl mu takový návrh smeten rychle ze stolu z důvodů limitů lidských, materiálních a finančních zdrojů a navrhovatel odkázán do příslušných mezí. Toto řešení by totiž pro politické představitele ve vrcholných armádních funkcích nepřineslo očekávané provize či politické body. A navíc by způsobilo větší samostatnost a bojeschopnost armády. Nejvyšší kontrolní úřad neobjevil nic, o čem by odborná veřejnost nevěděla. Jedná se o stav dosažený cílevědomou činností lidí, kteří byli za rezort obrany zodpovědní. To, jakým způsobem se činili, dokreslují známé kauzy „Výměna letounu Mig-29 za vrtulník W3A Sokol kus za kus“, „Padák OVP-80“, „Letouny Casa“, „KVBP Pandur“ a další.

Je možné tento stav zlepšit?

Ano, je to možné. Ale znamená to anulovat spoustu nařízení, výroků a doporučení, stanovit požadovaný cílový stav, určit jednotlivé konkrétní kroky a osobní zodpovědnost za jejich plnění konkrétním lidem v určeném termínu. A tvrdě vyžadovat jejich splnění. Dnes je důležitější doložení papíru na papír, stanovení zkostnatělých postupů a jejich striktní dodržování místo orientace na výsledek. Takže NKÚ má pravdu. Ale i on svými výroky se na vytvoření tohoto stavu podílel.

Názory vyjádřené v článku se nemusí vždy shodovat s postojem Sputniku.