Ředitel Památníku Lidice, český vojenský historik a spisovatel Eduard Stehlík ve svém rozhovoru souhlasí s tvrzením, že ve skutečnosti dějiny píší vítězové. Nicméně postupem času by tuto práci měli převzít odborníci, říká Stehlík. Dodává, že v komunistické době byl výklad dějin objektem manipulace, stejně tak má výhrady i vůči současným procesům v souvislosti s interpretací dějin druhé světové války, a to událostí spojených s pražským povstáním. 

„Čím dále se od událostí vzdalujeme,

odcházejí přímí svědci, tak jako by se nám vytrácela historická fakta a zůstávaly jen emoce,” uvedl český historik.

Praha nebyla osvobozena vlasovci

Podle Stehlíka tvrzení o tom, že Praha byla osvobozena vlasovci, je nepřijatelné a neodpovídá skutečnosti. I když vojáci Ruské osvobozenecké armády sehráli určitou roli během pražského povstání, zásadní úlohu v osvobození města měli podle Stehlíka samotní čeští povstalci, nikoliv vlasovci, což je potvrzeno i počtem padlých. Navíc, dodává historik, generál Vlasov byl odpůrcem toho, aby Ruská osvobozenecká armáda podporovala pražské povstalce v boji proti nacistickým jednotkám.

Rudá armáda dorazila do Prahy až ráno 9. května, kdy větší část města byla opuštěna nacistickými vojsky. Němečtí vojáci, stejně jako vlasovci, však utíkali právě před Rudou armádou, dodává Stehlík. Důvodem podle něj byla jejich neochota padnout do sovětského zajetí vzhledem k těm zločinům, které spáchali na východní frontě. 

„Samozřejmě utíkali před Rudou armádou. Celá řada z nich, at’ už to byli Němci či vlasovci, kteří měli hodně špatné svědomí spojené s tím, čeho se dopoušteli na východní frontě, a na to nesmíme zapomínat,“ zdůraznil český historik a spisovatel Eduard Stehlík.

Patologický zrádce

V čele Ruské osvobozenecké armády (ROA, neboli vlasovců) stál kromě generála Andreje Vlasova i Sergej Buňačenko, který rovněž dezertoval z Rudé armády a připojil se na stranu nacistického Německa. Přitom to byl Buňačenko, kdo stál za iniciativou pomoci Pražskému povstání, zatímco Vlasov se mu to snažil rozmluvit.

„Tento muž,“ píše český poslanec Kobza o Buňačenkovi, „byl, dá se říct, oportunista a zrádce z profese. Po dezerci z Rudé armády stačil ještě dezertovat od Němců, neuposlechnout rozkazu svého velitele Vlasova, a kdyby ho hned po válce nepředali Američané do Moskvy, jistě by stihl zradit i je.

Kobza připomíná, že před tím, než Buňačenko obrátil své zbraně proti Němcům v Praze, bojoval v létě 1944 proti západním spojencům v Normandii a na jaře 1945 zadržoval síly 1. běloruského frontu Rudé armády na východní frontě.