Sputnik se zeptal publicisty na jeho nejbližší plány v ČTK, profesní počátky a zážitky s cenzurou, což se podle odborníka provazuje i v současných soukromých médiích. Žantovský také promluvil o rysech současné české mediální scény a naznačil, čím od počátku 90. let je příznačná.

Jaké změny hodláte navrhnout během svého působení v Radě ČTK?

Na některých věcech už se začalo pracovat, především na digitalizaci fotoarchivu ČTK. Tato agentura vznikla stejný den jako Československo, tedy 28. 10. 1918, a od té doby se zde nashromáždilo přes 7 milionů fotek, které mají unikátní historickou hodnotu. Dosud se zatím nenašly peníze na jejich digitalizaci, a tedy uchování i pro případ poškození originálů. Úplně stejně se digitalizuje filmový, televizní i rozhlasový archiv. Fotobanka ČTK je svým způsobem národní kulturní poklad. Bohužel díky ignoranci naší Poslanecké sněmovny jsme, jakkoli to bylo na předchozích jednáních, třeba na Volebním výboru PS, předjednáno a přislíbeno, při schvalování státního rozpočtu na letošní rok se na plénu PS nenašlo ani nepatrných 15 mil. Kč, aby ČTK mohla s digitalizací začít. Jsou to přitom v portfoliu státního rozpočtu prostředky vskutku zanedbatelné. Politická vůle asi zvítězila. Nyní tedy ČTK ze svých vlastních zdrojů a sil digitalizuje aspoň knihy s popisky jednotlivých fotografií. Samotné digitální obrazové protějšky snad budou doplněny posléze.

Jinak se snažím v práci ČTK, kterou obecně považuji za převážně velmi profesionální, spíše jen tu a tam upozorňovat na některé drobnosti, například když do zpravodajství pronikne hodnotící a komentářový prvek, což u zpravodajské agentury není myslitelné. Ale to je spíš výjimka než pravidlo.

Volbě do rady ČTK předcházela diskuze opozičních politiků o tom, že médiu chybí nezávislost názorů. Myslíte si, že dodáte nezaujatost a alternativu ČTK?

Jak už jsem psal, ČTK není standardní médium, je to zpravodajská agentura, jejíž první a nejvyšší povinnost je informační pravdivost a nestrannost. ČTK z principu nesmí mít žádný svůj vlastní názor na události. Má je jen zaznamenat a toto pak šířit. Jiná věc je samozřejmě výběr zdrojů, s nimiž agentura pracuje. Tady si umím představit mnohé rezervy. Samozřejmě to, že nějaké (třeba webové) médium je nezávislé (např. na politických stranách či velkých korporacích), není zárukou, že píše pravdu a nic než pravdu a lze ho vždycky brát za slovo. Ale zkušený novinář dokáže rozpoznat (popř. z různých zdrojů porovnat) a validizovat relevantní a důvěryhodný zdroj, ať už z tzv. mainstreamu či tzv. alternativy. Myslím, že nás na to téma ještě čeká řada zajímavých diskusí.

Působil jste v 80. letech v časopise Melodie, který opustila řada vašich kolegů kvůli tomu, že komunistická strana začala toto médium cenzurovat. Zažil jste cenzurování materiálů během svého povolání v Melodii?

Předně: v Melodii jsem nikdy nepracoval. Jako student Fakulty žurnalistiky jsem byl v roce 1984 osloven redaktorkou Melodie Brumovskou, abych pro ně tu a tam jako externista psal recenze, zejména o jazzu, to byla moje odborná doména. Že odtamtud více než rok předtím odešli někteří jiní autoři, protože se dostali do rozporu s politickým řízením redakce, jsem věděl. Ale nikdy jsem, opakuji, nebyl členem redakce a neměl jsem na to dění žádný vliv. Snažil jsem se jen psát dobré a kvalitní články. Dlouho to nevydrželo. Zhruba po roce mě odtamtud vyhodili — z politických důvodů. Kritizoval jsem, že v Praze byl zrušen veškerý jazzový klubový život, zatímco jinde — demonstroval jsem to na Tel Avivu — existují jazzových klubů desítky, ne-li stovky. To samo stačilo na okamžité zrušení spolupráce. Byla taková doba. Zpátky mě přizvalo do Melodie až nové vedení v roce 1988, kdy už i u nás opatrně začala obdoba sovětské glasnosti. Na stránkách Melodie jsem se tak potkával i s těmi dříve vyhoštěnými. Rozhodovala už nikoli politika, nýbrž odbornost. Podruhé mě odtamtud vyhnal polistopadový šéfredaktor Zapletal, dříve velký politický sekerník, který do Melodie psával jen úvodníky, jak naše pop music naplní závěry sjezdu KSČ. Nyní v sobě objevil antikomunistu a choval se jak jezuita. Melodie pak byla prodána Karlu Gottovi a posléze zrušena.

Takže k Vaší otázce: ano, s politickým nátlakem jsem se setkal dvakrát, nejprve v půli 80. let a poté po listopadu 1989. Mimochodem téma Melodie je dosud zneužíváno a dezinterpretováno některými osobami, jako je Jiří Černý jen kvůli vyrovnávání nějakých starých osobních sporů. Myslím, že je to bouře ve sklenici vody, která navíc už dávno neexistuje a dnes už málokdo ví, co Melodie byla a jaký měla či neměla význam. Uvědomme si, že ten časopis vycházel celá 70. léta, tedy dobu tzv. normalizace, a po celý ten čas tam tito novodobí moralisté typu J. Černého vesele publikovali. Vyčítá jim to dnes snad někdo?

Jak se podle vás změnila česká média od počátku 90. let? S jakými problémy se v dnešní době potýkají?

Proměnila se zásadně. Kdybych to měl říci aspoň trochu komplexně, popsal bych dvacet stran. Tak jen to podstatné. Po první etapě, kdy do českých médií vstoupil zahraniční kapitál a až na výjimky z nich odešla explicitní politika, přišlo další období. Do médií vstupuje nový český nebo československý kapitál, namnoze propojen s politickými zájmy nových vlastníků. Začal to Zdeněk Bakala roku 2006, když koupil Respekt a o dva roky později podnik Economia. Přitom každý ví, že Bakala je dlouhá léta nablízku Karlu Schwarzenbergovi a někdejšímu Havlovu Hradu. Schwarzenberg pak spoluzaložil politickou stranu TOP 09 a Bakala ji finančně podporoval. K tomu měl média, která ji podporovala tím, co a jak psala. V roce 2013 vstoupil na mediální půdu Andrej Babiš, vlastní podnik Mafra a rádio Impuls, velice silná média, skrze něž rovněž může podporovat své politické záměry. A tak jsme se od depolitizace počátkem 90. let dostali zpět k politizaci let současných. To je jen vnější slupka.

Pak je ta vnitřní dužnina, a to je skupinová loajalita tzv. liberálně-demokratických novinářů (namnoze se rekrutujících z mladých svazáků a komunistů konce 80. let) vůči politice určitých stran a uskupení včetně EU, a zároveň se kriticky až nenávistně vymezující vůči vybraným politickým trendům a osobnostem v čele s prezidentem Zemanem. Zda to tito novináři činí z vlastního přesvědčení, ze skupinové vůle (známý efekt zvaný spirála mlčení) nebo z profánních důvodů, těžko prokázat, a já nerad spekuluji. Fakt ale je, že v tvorbě mnoha novinářů najdete velmi mnoho prvků aktivismu a propagandy, a to je neetické a neprofesionální.

Proč jste se rozhodli pro spoluzaložení Asociace nezávislých médií společně se Stanislavem Novotným, Ondrejem Geršlem a Janem Korálem? Kdo jsou další členové vaší organizace?

Důvodem založení ANM byla prohlubující se propast mezi tzv. mediálním mainstreamem a alternativními médii, provázená zesilujícími se útoky ze strany většiny mainstreamu proti alternativě. Což vyúsťuje ve snahy jedněch umlčet ty druhé, nebo aspoň znevěrohodnit to, co říkají. A to je totalitní chování. My jsme přesvědčeni, že dobří novináři jsou v obou pomyslných novinářských táborech, a tomu také odpovídá spravedlivé rozložení laureátů každoroční Krameriovy ceny za nezávislou žurnalistiku. Vždy na to téma říkáme, že nám jde o stavění mostů, nikoli hloubení propastí. Co se týče jednotlivých osob, S. Novotného znám čtvrtstoletí, býval policejním prezidentem, pak ředitelem České křesťanské akademie, pak se přeorientoval na média, pokud vím, působil i v televizním prostředí, hojně publikoval. Přitom si vždy udržel odstup od obou zmíněných stran té pomyslné mediální barikády. To byl také důvod, proč byl zvolen předsedou ANM a jsem přesvědčen, že to byla volba správná. O. Geršl tehdy vydával nezávislý měsíčník o politice a životním stylu Vědomí, při vzniku ANM jsme ho oslovili jako zástupce tiskového sektoru. A J. Korála jako internetového novináře, zase jako představitele webového sektoru. Také jsme s p. Novotným chtěli, aby v ANM byla zastoupena i mladší novinářská generace, přece jen je mezigenerační komunikace strašně důležitá. Mezitím se věci vyvinuly tak, že pan Geršl z rady ANM odešel a J. Korál se stal administrativním tajemníkem ANM. Do rady místo nich nastoupil bývalý diplomat a publicista J. Bašta a překladatelka a publicistka V. Hradská.

ANM je z definice volné sdružení, nemá matrikové členy, neplatí se tam žádné příspěvky atd. Zastřešuje společné zájmy nezávislých médií, ať už webových nebo jiných, mnoha způsoby. Naposledy třeba aktivitou S. Novotného proti porušování §182 trestního zákona, tedy porušování listovního tajemství, spočívajícího v tom, že provozovatelé (třeba opět Centrum pana Bakaly) filtruje soukromou poštu uživatelů podle vybraných klíčových slov a třeba mail, v němž se vyskytne sousloví Parlamentní listy, prostě nedoručí. To je cenzura provozovaná soukromou firmou, ale de facto za státního mlčení, a tedy s politickým posvěcením.

Jak se vidíte v českém mediálním světě? Považujete se za součást alternativních médií?

Z toho, co jsem říkal, snad vyplynulo, že mi je toto dělení na mainstream a alternativu proti mysli. Jsem přesvědčen, že novinařina je jen jedna: ta kvalitní, poctivá, etická, profesionální. To ostatní je buď odpad, nebo propaganda, a tím se nezabývám. Pokud bych se měl vymezit ve Vámi postavené dichotomii, pak jsem někde mezi. Od roku 2004 spolupracuji s Českým rozhlasem, nyní jsem v Radě ČTK, několik let jsem měl pořad i v České televizi, tu a tam píšu do MFDnes či Literárních novin, komentáře mám i v TV Prima. Což všechno jistě patří k tomu „mainstreamu" jakkoli je to vnitřně diferencované. A co se týče „alternativy", asi nejdéle (od roku 2012) spolupracuji s Parlamentními listy. Psal jsem pro ně už v době, kdy zdaleka neměly ten počet čtenářů a ten společenský význam jako dnes. Mně byl sympatický jejich záměr dát slovo každému relevantnímu hlasu, nekádrovat, odprava do leva a napříč. To považuji za správné. Občas mi zde vadí lehce bulvární podoba, ale to připisuji čistě ekonomickým důvodům. PL.cz mají dnes 300-400 tisíc denních čtenářů, což je 10x víc než třeba Hospodářské noviny. Je to veliká politická síla. A přece je pro ně z řady důvodů velmi obtížné se ekonomicky udržet, protože inzerenti s vazbou na vybrané politické kruhy se snaží alternativní scénu „vyhladovět". Pro média není dnes dobrá doba. Jako by se z hloubi dějin vrátil třídní boj.

Názor autora se nemusí shodovat s názorem redakce